xAkatsukix Rikkudou Naruto Cosplay

„Jsi debil Itachi! V životě bych nešla proti svému klanu.“
„Ty možná ne, ale nemohl jsem dopustit, aby zemřel můj bratr.“
„Tvůj bratr. Neříkal jsi, že tě nenávidí, za to co jsi udělal?“
„Jo a co má být?“
„Řekl jsi mu pravdu, proč jsi to udělal nebo jsi je prostě zabil a pak odešel?“
„Co tě to vůbec zajímá, měla by ses zabývat svými záležitosti. Třeba proč po tobě jde tvůj strýc nebo bys mohla přemýšlet o své minulosti?“
„Proč bych měla přemýšlet o svý minulosti?“
„To já nevím, protože jsi úplně zapomněla, kdo jsi?!“
„A ty víš, kdo jsem byla?!
„Jo vím. Iko, vím o tobě skoro vše…“: najednou si Itachi  zadrhl, protože jsi uvědomil, co řekl, podíval se na Iku a ta na něj zírala.
„Co jsi to řekl?“
„Nic.“
„Co o mě víš?!“
„Nic.“
Plesk. Rozlehlo se po místnosti. Itachi se chytl za tvář, měl ji červenou. Ika se na něj zlostně dívala.
„Lžeš!“
Itachi mlčel. Nechtěl jí nic říct.
„Nic si neřekl, ale přivlastňuješ si mě.“
„Co?“: podivil se Itachi.
„Jsem přece tvoje!“
„Jo ty myslíš tohle. No já…“: nestačil nic dalšího říct.
„To tak nemyslel. A jak jsi to myslel?“
„Nějak.“
„A kdo to má vědět?!“
Itachi se zvedl a šel si sednout na druhou stranu místnosti.
„Teď se mnou nebudeš bavit?“
Itachi se na ni díval, ale neodpověděl.
„Jo jsi moje. Moje studentka.“
Ika se uchechtla, jako by si myslela, že by v tom mohlo být něco víc.
„Čemu se směješ?“
„Ničemu, pochybuju, že je v tom je v tom jen mé postavení jako student.“
Itachi znejistěl.
„Možná, že jen studentka ne.“: řekl a zadíval se do země.
„Tak co vtom je?“
„Nevím. Prostě tě mám rád. Stačí!“: vykřikl rozpačitě Itachi.
Ika se usmála.
„Víš na, co jsi, vzpomínám?“
„Ne nemám ponětí.“
„Na to, jak jsem se poprvé potkala s Kazemai.“
„A jak?“
„Bylo mi 8roků, právě se někteří z našeho klanu vrátili zpátky z menší války. Mohlo být asi tak 12hodin, čas na oběd. Když v tom dovedli malou holčičku, mohlo ji být asi tak 7let. Byla ušmudlaná a lehce zraněná, nikdo nevěděl, odkud je. Ale má matka, jako by to věděla. Začala se o ni starat, jako by ji znala. Vím, že kdosi dal rozkaz ji zabít, ale do toho se postavila moje matka, v ten den nás prohlásila za řečené sestry. A vidíš, proto řečené, protože o tom není dokument, ale každý z klanu Chi nebo Uchiha ví, že jsme řečené sestry.“
„Pěkný příběh. A tvá matka?“

„Je mrtvá…umřela mi v náruči, když mi bylo 10 let.“: řekla Ika ztlumeným hlasem.
„Promiň, omlouvám se, to jsem nevěděl.“
„To je dobré, byla jsem malá a moc si to nepamatuju, ale vím to.“
Itachi si stoupl a přišel k ní. Ika na něj vzhlédla a statečně se usmála, ale měla na krajíčku. Itachi si sedl vedle ní a položil si ji na klín. Hladil ji po vlasech a druhou ruku ji vzal do dlaně.
Ika, se usmála ještě víc. Byl to pro ni úžasný pocit. Po dlouhé době co o ni někdo jeví zájem.
„Itachi?“
„Hmmm?“
„Jsem škaredá?“: Itachi se nad otázkou pousmál.
„Ne nejsi.“
„Beztak mi lžeš, abys mě utěšil.“
„Ne Iko.“: Ika se zvedla a podívala se do jeho očí, měl je utrápené. Itachi se k ní přiblížil a políbil ji, byl to něžný polibek, ne takový jako tenkrát při flašce, ale upřímný.
Itachi se od ní odtáhl: „Nejsi škaredá. Jsi krásná.“
„Jak hvězda jasná, jen jednu chybu mám, že se Kisamemu podobám.“: řekla Ika a začala se spolu s Itachim smát. Ika si sedla vedle Itachiho a opřela jsi o jeho rameno hlavu. Nastalo ticho. Místností se ozývaly jen kapičky vody. Oba dva byli jak na jehlách, čekali, až přijdou a odvedou je pryč.
Prásk. Ohromná rána. Kusy zdi se rozletěly všude. Ika a Itachi si stoupli do obraných pozic, i když věděli, že by neměli šanci.
„Co tam tak stojíte?! Jdeme!“: zařval na ně Kisame. Oba dva si odechli. Ika byla vyděšená, ale strašně se jí ulevilo, že je to Kisame. Itachi popadl Iku a táhl ji pryč.
„Jak jsi nás našel?“: zeptal se Itachi.
„No když jsem chytil tady toho.“: ukázal na záda:“ Tak se mě Kazemai zeptala, jestli jste v pořádku. No, a když jsem řekl, že jsme se rozdělili, začala vyvádět. Pak se tedy uklidnila a řekla mi, kde jste. Nevím, jak to udělala, ale věděla to že jste v průšvihu.“
„Budeme jí muset poděkovat Itachi.“
„Jo a moc, něco jí koupíme.“
Kisame se na ně podíval. Nevěděl co se stalo, jen něco málo a to, že byli v průšvihu a asi ve velkém.
Všichni tři věděli, že nesmí zpomalit, jenže Ika v půlce cesty už nemohla. Chakru měla skoro na minimum, bylo to pro ni těžké udržet s nimi krok.
„Už nemůžu.“: křikla na ně Ika.
„Co je jí?“: zeptal se Kisame.
„Nemá skoro žádnou chakru.“
Ika sebou švihla na zem. Hlasitě dýchala, jakoby nemohla popadnout dech.
Itachi k ní přiběhl.
„Jsi v pořádku?“
Ika pokývala, že ne. Bylo jí vážně zle, nemohla se pohnout. Tělo ji neposlouchalo, i když byli už daleko od té místnosti, jakoby jí něco pořád bralo ten zbytek chakry, co jí zůstal. Měla pocit, jakoby měla každou chvíli přijít její poslední chvíle. Oči se jí zavíraly, ale snažila se tomu zabránit. Dívala se na Itachiho neschopna nějakého dalšího pohybu. Nemohla brečet, volat o pomoc a ani se pohnout. Byl to děsivý pohled. Itachi si připadal bezbranný, podruhé za svůj život poznal ten pocit beznaděje. Nikdo tu nebyl, kdo by jim pomohl. Kisame stál opodál a jen přihlížel, též nemohl nic dělat. Itachi si vysvlékl plášť, složil ho a dal jí ho pod hlavu.
„Kisame běž.“
„Nenechám vás tu.“
„Řekl jsem, běž!“: zařval Itachi, tentokrát neměl svůj Uchiha výraz.
Kisame se na něj znovu podíval, ale nakonec poslechl a vydal se do sídla.
Ika stále ležela a vnímala kolem sebe úplně vše. Jen jí vadilo, že se nemůže pohnout. Dívala se na oblohu, zrovna se začalo rozednívat a vycházelo slunce. Itachi ji přenesl o kousek dál, aby je tu nikdo neviděl, ukryl se s ní mezi křoví, aby je nikdo neviděl. Pohled na Iku ho ničil. Sám sobě si v duchu nadával, proč si to neuvědomil dřív a podobné myšlenky ho trápily dál. Nemohl uvěřit, že je takoví tupec. Ika se snažila mluvit, ale nešlo jí to, když v tom: „I-t-a.“
Itachi se na ní podíval.
„Co potřebuješ?“: došel k ní a na zemi bylo vyryté „M. S. T“. Nechápal to, když v tom mu to došlo
Mangekyou Sharingan – Tsukuyomi. Chtěla, aby jí zavřel do genjutsu.
Itachi na chvíli zavřel oči a pak je zas otevřel, měl v nich Mangekyou Sharingan.
„Tsukuyomi.“: řekl a podíval se na Iku.
Ika, se objevila ve svém pokoji, ležela na posteli.
„Jsi v pořádku?“: zeptal se Itachi okamžitě.
„Jo jsem. Měli bychom odtud vypadnout Itachi.“
„Jo to měly.“
„Budeš mě muset donést do sídla.“
„To jsem taky pochopil.“: zavrčel.
„Snažím se být milá, tak na mě laskavě nezvyšuj hlas.“
„Promiň mi to.“
„Jo, jo, ale teď už vážně jdeme.“
Itachi zvedl Iku ze země, sebral při tom svůj plášť a vydal se do sídla.