xAkatsukix Rikkudou Naruto Cosplay

„To myslíš vážně? Tím jazykem nikdo neumí?“
„Ne. Neumí.“
„Jestli chceš tak si je vezmi. Aspoň budou k užitku někomu.“: řekne Sasori a zastrčí ji pramen vlasů za ucho.
„Dík.“: řekne a zrudne ještě víc. Kazemai dojde ke knihovně a vezme několik knížek, když v tom jí jedna spadne na zem a Kaz zírá na prázdné místo v poličce.
„Kazemai!“: slyšela výkřik Sasoriho.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Tuhle Katanu dáváme klanu Uchiha za jejich odhodlanost a přesně tuto stejnou katanu klanu Chi. Tyto dvě katany budou známkou míru. Když ty katany najdou své majitele tak…“ : do proslovu skočí někdo jiný.
„Mlč. Někdo nás může slyšet. Ať to ví jen ti, co o tom mají vědět.“ Muž se otočil na Kazemai a řekl: „Ty víš co je na nich napsané, že ano Kazemai. Prosím řekni to.“: muž se na ni prosebně podíval. A Kaz začala přemýšlet.
„No shien ni tsuite napture kansha Chi Uchiha.“
„A na té druhé princezničko je co napsané?“
„No shien ni tsuite napture kansha Uchiha Chi. Proč Haru? Vždyť to víš?“: řekla Kaz.
„Já vím moje malá, tak na ně nezapomeň, protože jsou vyměněné, má zlatá.“
„Kdo ji má Haru?“
„Uchiha Itachi. Vyměnila si je, když si skoro zemřela.“
„Haru toto jsou moje vzpomínky?“: Haru mlčel, jen pokýval, že ne.
„Takže jsou to tvoje vzpomínky?“: Haru zakýval ne.
„Takže jsou to jen iluze?“: Haru zakýval ano.
Najednou, se vše rozplynulo a před Kazemai stál malý vrabčák, byl celý černý s rudými oči.
„Musíš si vzpomenout.“: řekl vrabčák.
Kazemai jen ztuhla a nic neříkala, byla vyděšená.
„Blbe vyděsil si ji!“: řekl malý černý skřivan.
„Kušuj Has…“: nestačil doříct vrabčák, protože se iluze rozplynula.
------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kazemai otevřela oči a před sebou uviděla Sasoriho tvář. Ani se nehnula. Sasorimu to očividně vůbec nevadilo. Oba dva se na sebe dívali, jako kdyby se neviděli celou věčnost. Sasori s ní začal sundávat knížky, ale nemohl se přestat dívat do jejích očí.
Zajel jí rukou do vlasu a začal si s nimi hrát. Kazemai zrudnula, líbilo se jí to.
„Jak dlouho tu budeš ležet?"
„Nevím, nechce se mi jít pryč.“
„Hm. Tak fajn, ale ta zem není zrovna pohodlná. Nemyslíš?“
„Jo, to je pravda, ale i tak se mi nechce, je mi tu dobře.“: odmlčela se.
Sasoriho to docela zarazilo.
„Nikdo se semnou nebaví, a když už jo tak se semnou začne okamžitě hádat.“
Sasori na chvíli odklonil hlavu a podíval se směrem ke dveřím.
„Fajn, ale tady rozhodně zůstat nemůžeme.“: Kazemai na něj udiveně hleděla.
„Deidara sem každou chvíli může vrazit. Když chceš být semnou tak o samotě platí.“: podíval se na Kaz.
Kazemai jen pokývla hlavou. Sasori se na ni usmál a nepřestával si hrát s jejími vlasy. Nakonec se nuceně zvedl a pomohl Kazemai odnést knížky do jejího pokoje.
„Ika tu ještě není. Asi je pořád na tréninku.“: řekla Kaz, když vešli se Sasorim do jejího pokoje.
„Co bys čekala, Itachi je tvrdý trenér.“
„To máš asi pravdu. Štíre.“: rejpla do něj.
„Ty budeš provokovat. To by si neměla.“
„ A proč ne?“: opět si rejpla.
„Protože si tu sama a semnou a nikdo tě neuslyší.“: Kazemai naskočila husí kůže a na sucho polka, ale nakonec.
„Štíre.“: Sasori k ní vykročil a políbil ji. Kazemai zůstala v šoku. Sasori se od ní odtrhl.
„Nelíbáš zas tak špatně. Po každý, když budeš semnou chtít trávit čas tak teď víš, co si za to budu účtovat.“
„Jsi pěkně úchylný!“: zavrčela Kazemai.
„Možná jsem, ale dlouho jsme tu neměli pěkný holky, takže toho musíme využít. Ne.“
Kazemai se zamračila, nadechla se a sedla si na postel.
„Fajn. Ať je po tvojím. Nemám chuť se s někým hádat.“
„To já vím.“: začal si zase hrát s jejími vlasy.
„Co s tím pořád máš? Proč si hraješ pořád s mými vlasy?“
„Nevím baví mě to. Máš je pěkný.“: řekne mile a dětinsky.
„Sasori, někdy mě vážně překvapuje tvoje chování.“
„Vážně?!“: podivil se.
„Jo chvíli se chováš tak a po druhé onak.“
„Tohle jsem se naučil od jedné malé holky, s kterou jsem jako malý bydlel.“
„Tak to musela být pěkně trhlá.“: Sasori se začal smát a dusit se.
„Sasori si v pohodě?“: vylekala se Kazemai.
„Jo jsem, jen jsem si něco uvědomil o té holčině. Víš co, už musím jít. Čti si.“
Kazemai se dívala, jak odchází a najednou se před ní objevila brána suny a chlapce, který odcházel, byl to ten samí, co si povídal s dívkou na té skále. Najednou představa zmizela, když Sasori zavřel dveře.
Kazemai se zapřemýšlela, ale pak se pustila do těch knih, co si donesla.
Ika, se posadila na sedačku a Itachi ji neochotně donesl o sklenici vody, kterou si vyžádala. Pořád se klepala, ale nebylo to tak intenzivní, jako v lese. Děsilo jí to, ale přesně nevěděla co. Pak si to uvědomila, ty oči, Kazamaininy oči. Oči plné nenávisti a touze po krvi, Ika se při pomyšlení na to zachvěla.
„Si v pořádku?“: zeptal se Itachi, ale Ika mlčela. To bylo snad po prvé, kdy na něj nevyletěla. Napila se ze sklenice a zase si představila ty oči, zase se zachvěla.
„Iko? Vnímáš mě?“ Ika jen pokývala, že ano.
„Chceš o tom mluvit?“ Ika kývla, ne.
„Co to bylo? Co se ti v tom lese stalo?“: Ika se na Itachiho podívala a v očích měla strach.
Nakonec jen tiše dodala: „Kazemai je.“: ale stejně to nedořekla.
„Kazemai je, co?“
„Pusto z hlavy.“: řekla, jako by nic. Itachi se podíval na Iku, ale už se jí na nic neptal. Odešel. Za chvíli z kuchyně přišla Konan, doprovázená Painem. Oba dva pozorovali Iku, jak tam sedí sama. Ignorovala je, to se jim zdálo divný. Do obýváku vlítl Tobi a po něm přišel Kisame.
„Je. Ahoj.“: pozdravil Iku Kisame.
„Eh. Ahoj.“: oplatila mu pozdrav.
„Budeš se s námi dívat?“
„A na co? Co dávají?“
„No uvidí se.“: řekl a široce se usmál, až mu vyčnívaly jeho ostré špičaté zuby.
Po dlouhé následující hádce, kterou vyhrál Tobi. Byli nuceni se dívat na pohádky, ale nevadilo jim to. Ika a Kisame si spolu povídaly. Vyptávala se Kisameho na jeho meč a jeho techniky. A on jak si vede s Itachim.
„Je to sním strašný. Vůbec se nesměje. Ani náznak na úsměv.“
Kisame se začal smát: „To on nikdy. On se nesměje, ale zkus ho rozesmát.“
„Jo o to se pokusím.“
„Večeře!“: zařval Pain přes celé sídlo. Všichni přišli do kuchyně. Kazemai a Ika seděli v čele stolu a naproti sobě, když konečně dovečeřely Kazemai se zvedla a všichni ji podávali talířky. Ika se na ni upřeně dívala.
„Co je, Iko?“
„Tvoje oči, jsou jiný.“
„Copak mám v nich rinenngan.“: Kazemai si dělala legraci a na tváři ji hrál úsměv.
„Ne, už nejsou plné nenávisti a nemají touhu po krvi.“: Kazemai se na ni vyděšeně podívala a úsměv ji rázem přešel.
„Proč bych měla mít v očích nenávist?“
„Protože je máš takové, co si já pamatuju.“
„To je blbost.“
Ika se postavila a třískla rukama o stůl. Ozvala se hrozná rána, stůl zapraskal, ale nerozletěl se. Kazemai a zbytek organizace se ani nehnul, jen se dívali, co se stane.
„Není, sestřičko, byli časy, kdy jsi mě přeprala, jako by nic a teď. Podívej se na sebe vůbec nic, neumíš. Jsi slabá, tak slabá, že by tě přepralo i dítě. Každý tady s tebe má jen srandu. Sice si chytrá, ale jsi k ničemu, jako shinobi, jsi na nic!!!

Kazemai se semklo srdce, nemohla, popadnou dech, tak ji to bolelo. Nechápala to, proč jí to říká. Ika se otočila a odešla do pokoje. Kazemai se držela na nohách jen tak, tak.
Nikdo nic neříkal. Všichni se pomalu zvedali a odcházeli, poslední odcházel Sasori, ten se na Kazemai podíval, ale musel jít. Kazemai se klepala.
„Co to mělo znamenat.“: řekla si v duchu, ale pak ji popadl vztek.
„Tohle si přepískla Uchiho Iko.“ : Řekla nabroušeně Kazemai a místo do pokoje vyšla ven ze sídla směr cvičiště.